Tuhle knihu jsem si prostě musela přečíst. Už několikrát jsem psala o situacích, kdy jsem z toho všeho mateřství zpocená až na zádech. Scéna v obchoďáku, honění dítěte po chodníku, sbírání vztekající se hromádky neštěstí, když jí něco nejde. A přestože mě okolí neustále ujišťuje, jak je Majda strašně HODNÁ, tak jsou situace, kdy s tím rozhodně nemůžu souhlasit.
Abychom se pochopili. Jsem přesvědčená, že nejlepší způsob, jak urazit nebo rozhodit nějakou matku, je zkritizovat její způsob výchovy. To mi přijde jako plivnutí do obličeje. Každá máma se snaží vychovat dítě podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. To, že se jí to někdy daří víc, někdy míň, je jiná věc.
Dovolím si trochu konspirační teorie a vyslovím myšlenku, že naše dnešní nejistota, co se týká výchovy a rodičovství, je dána tlakem naší konzumní společnosti. ONI (ať už je to kdokoli) se snaží v nás vyvolat potřebu pátrat po všech vymoženostech, které k výchově dětí nutně potřebujeme. Dítě se leckdy stává středobodem našeho zájmu, matky poslušně chodí na všechny možné kurzy od vaničkování, přes cvičení batolat až po znakování, angličtinu a výtvarku. A k tomu všemu je potřeba ještě hodně rozvíjecích hraček, dětských tabletů a bůhví čeho ještě. Myslím, že časopisů pro maminky vychází víc, než časopisů o bydlení.
Nebojte se, taky jsem podlehla některým tlakům okolí. Posledním přírůstkem do naší domácnosti je tyrkysové odrážedlo, které jsme prostě "museli" mít. Jakmile totiž vystrčíme nos někam, kde je větší koncentrace dětí na jednom místě, už se to kolem nás hemží dětmi na motorkách. No dobrá, doktorka nám doporučila, ať Majdu vedeme k rekreačnímu sportu, tak motorka prošla.
Ale abych se vrátila k tématu článku - dočetla jsem knížku A dost! od Pamely Druckermanové. Jednu kritickou recenzi si můžete přečíst tady u Vanilky. Je nepopiratelné, že má k opravdovým francouzským dětem opravdu blíž a může posoudit teorii s realitou. Mně se ale na téhle knížce líbí hlavně něco jiného. Je to dokonalá reflexe toho, kam se naše mateřství posouvá a jak moc jsme ovlivněni právě americkým a konzumním stylem výchovy.
Nerada bych moc prozrazovala o čem přesně autorka píše nebo interpretovala její názory na výchovu. Nechci vám kazit zážitek při čtení knížky, kterou vám mohu jen doporučit. Nastíním jen, že se dozvíte o tom, jak propastný rozdíl je mezi přístupem k výchově v Americe a ve Francii. Že francouzské děti se učí už od malých miminek čekat, spí celou noc už v prvních měsících svého života, jako batolata ovládají pravidla slušného chování a stolování. Prostě ideál. Jako všechno, nemůžeme všechno brát doslovně a spíš si vzít poučení o tom, jaký styl výchovy preferujete právě vy.
Asi budu mimo hlavní proud, když řeknu, že souhlasím s názorem, že děti mají poslouchat rodiče, rodič má mít autoritu. Dítě by pak mělo mít přísně stanovené mantinely, ve kterých se ale může volně pohybovat. Nechci pořád běhat za svojí dcerou a něco jí zakazovat. Na druhou stranu, ta by se neměla chovat jako spratek, respektovat dospělé a tak nějak většinu věcí, které si představíme pod slovem - hodné dítě. Těžko se mi to vysvětluje, jsou zkrátka věci, které u naší dcery tolerovat nebudu, i když všichni ostatní budou dělat pravý opak. A přečtení právě téhle knihy mě utvrdilo v tom, že je to dobře a nemám o tom pochybovat. Ve spoustě věcí, jsem se nechala zlomit vlivem okolí, aniž jsem si toho všimla a brala jsem to prostě, že to tak je a že se nedá nic dělat. Ale zřejmě dá. Takže milá Majdo - končí svačinky na uklidněnou, jí se, když je čas jídlo. Vztekání se je nepřípustné a budeme na tom pracovat. Jíst se má u stolu společně s celou rodinou a když rodiče řeknou NE, tak to platí a myslíme to vážně. A v noci se spí...
Snad jsem moc nezklamala ty, co čekali nějakou podrobnou recenzi, berte to spíš jako tip na další podnětnou knihu o rodičovství, pro mne jednu z těch velmi užitečných.
A jak to máte vy? Ustupujete nebo vyžadujete disciplínu? Jste kamarádi vašich dětí nebo rodiče? Ráda to s vámi proberu v diskusi...
Užijte si víkend a brzy se uvidíme...
M.