Konec fňukání!

Tak už jsem myslela, že tenhle blog definitivně pověsím na hřebík, ale drsná doba si žádá drsná řešení. Všichni už jsme týden pod zámkem. Ze sociálních sítí na nás křičí samé výzvy typu - začněte hrát na hudební nástroj, naučte se programovat, udělejte 1000 dřepů a ještě deset navíc...

Ruku na srdce, během jednoho týdne se z nás bez ptaní staly znovu hospodyně. Přebíráme zpátky výuku dětí, vaření, úklid a to všechno okolo. Bez možnosti jít se pořádně vyvenčit. Na omezeném prostoru. Teď není čas na nové koníčky a dovednosti, ty ať si pěstují influenceři, dokud mají naději,  že je někdo v budoucnu zaplatí. Ale možná se mnou budete některá souhlasit, že teď jde hlavně o to se z toho všeho nezbláznit a vyjít z této nové situace středem. Až bude doma šlapat všechno jako na drátkách, pak je čas přidávat další věci, teď jedeme v krizovém režimu. 

Pokud do toho jdete se mnou, pokusím se zprostředkovat nějaké rady, které nám to všem můžou usnadnit. Zítra tedy začínám dávat příspěvky na instagram Máma na hraně a pokud bude víc času, tak nějaké ty příspěvky možná budou i tady. Uvidíme.

Měli jsme všichni týden se s tím nějak vyrovnat (skoro mi došlo Prosecco) a teď je na čase ukončit fňukání, vyhrnout si rukávy a postavit se tomu čelem. 

Úkol číslo jedna a pravidlo, které hodlám dodržovat do konce toho blázince je - každé ráno se obléknu a namaluju, jako bych nebyla máma od dvou dětí zavřená doma, ale jako bych šla normálně do práce. Jdete do toho se mnou? Heslo: Chocholoušek nás nedostane!

P.S. A pokud uloupnete večer nějaký ten čas pro sebe u compu, tady je odkaz na jednu super paní z Dánska, která ví, jak udržet všechno v řádku:

Co si balím do porodnice - druhé kolo

Je to už neuvěřitelných skoro sedm let, co jsem si balila do porodnice poprvé. Článek o tom si můžete přečíst tady. Je to tak dávno, že jsem si to musela sama vyhledat a pročíst. Překvapuje mě, jak málo věcí jsem s sebou měla. Já jsem tehdy netušila, že budu mít císaře, tudíž jsem měla celkem málo oblečení pro sebe. Tentokrát už jsem poučená a mám opravdu na každý možný den v nemocnici nové oblečení. Na rozdíl od prvního porodu, mi tentokrát nebude vadit chodit po porodnici v noční košili - jednak bude léto a navíc moje sebevědomí a sebeuvědomění se za těch sedm let celkem posunulo. Takže si myslím, že můžu budit respekt i v košili a v županu :-)

Ale pro pořádek:

Beru si tašku a batoh. Taška je Reisenthel, objevila jsem jí díky Lucii Dolejší ze Svět podle LU. Je skvělá v tom, že stejně jako přebalovací batoh vedle má nahoře výstuž, takže drží krásně otevřená a je přehledná. Stála mě necelou tisícovku a dá se poměrně snadno sehnat na eshopech. Do budoucna jí budeme používat jako tašku pro prcka na cestování, takže to rozhodně není jednorázová investice. Líbí se mi ten design - není ani přehnaně dětský ani moc dospělý, prostě něco mezi a to mi vyhovuje. 

K přebalovacímu batohu -  viděla jsem je u nás prodávat na různých eshopech za šest, osm set i víc. Tak to nedělejte, je to normální batoh z Ali - já kupovala třeba tady. Stál mě 17 USD, dorazil asi za měsíc. Už jsem ho využívala i v průběhu těhotenství a jsem spokojená. Ještě přidávám foto tašky zevnitř, má kolem dokola přihrádky, jak v klasické přebalovací tašce:

No ale pojďme k tomu, co si tedy tenkrát beru s sebou. Takže věci pro mě:

Zleva: kosmetická taška, lahev na vodu, vložky do podprsenky, 2 ručníky, kojící podprsenky (sportovní i normální 5x), noční košile (4x) na šestinedělí a župan, kruh a bavlněná košile pro případ spontánního porodu (ještě uvidíme, kdyžtak vyndám). Spodní řada: dokumenty pro porodnici, ubrousky na sušení jizvy a intimních partií po porodu (šetří ručníky), síťované kalhotky pro opakované použití (5x), balení poporodních vložek (porodnice má vlastní, ale tyhle jsou lepší, tak uvidím), čaj pro podporu kojení (instantní, abych si v těch vedrech mohla udělat studený), vlhčený toaleťák s dubovou kůrou, pantofle, ponožky, nabíječka, sluchátka, psací potřeby. Ještě přibude taštička s líčením a nejspíš i kojící polštář. U Apolináře byl automaticky na lůžku, v Thomayerce je (myslím) nemají.

Do tašky se všechno pohodlně vejde  (pokud nepočítám kojící polštář) a ještě by se vešlo i něco dalšího.

Kosmetickou taštičku asi nemá cenu rozebírat do podrobností, tak jenom fotka:

Co se týče tašky pro prcka, tak v Thomayerce vyžadují vlastní plenky a ubrousky, proto jí beru s sebou rovnou:

Zleva: mokré ubrousky cestovní, přebalovací podložka, bepanthen, dudlík, sada pro prcka (hřeben, pilník atd.), 3x obleček (možná budu chtít mít vlastní oblečení, těžko říct). Dole: Pampers pure ubrousky, plenky newborn, 2 látkovky a milníkové kartičky. Všechno asi nevyužiju, ale pak to nechám v batohu a budu dál používat.

S manželem jsem domluvená, že mi případně doveze věci jako čisté ručníky a doplní kdyžtak plenky apod., abych to s sebou nemusela tahat najednou. No a to je asi všechno. Je toho rozhodně víc než minule, ale pořád o dost míň, než vidím leckde na internetu...

Napadá vás něco, co jsem zapomněla? Přeci jen jsem starší ročník a těhotenský mozek mi nepřidává ;-) Předem díky za vaše postřehy a držte palce, snad se brzy ozvu...

M.

Něco se chystá...

Ahoj!

Ještě neuběhly ani 3 roky od posledního příspěvku a jsem tu zas! Ale mám důvod - vypadá to, že k nám v létě přiletí čáp. A tak jsem si po letech z nostalgie pročítala staré příspěvky a zjistila jsem, že jsem toho spoustu zapomněla a že mi vlastně tak trochu chybí. No a jelikož mám potřebu zbývající dobu nějak smysluplně vyplnit, tak jsem se rozhodla trošku to tu oprášit. 

Takže miminům zdar!

M.

zdroj

Stezka v korunách stromů - Bavorsko

Letošní letní dovolenou jsme pojali dobrodružně a rozhodli jsme se kempovat na Lipně. Žádné pětihvězdičkové hotely, žádné moře a ani žádné all-inclusive. Nenene, pěkně výchovně a postaru.

No a nebyla by to naše dovolená, kdyby pořádně nepršelo, že? Zatímco zbytek národa si užíval olympiádu a Rio Lipno, my jsme radši zamířili k našim sousedům na stezku korunami stromů do Bavorska.

Já vím, já vím, na Lipně je taky stezka korunami stromů. Jenže ta německá je vyšší, hezčí, levnější... Prostě u sousedů je vždycky tráva zelenější a tak jsme se rozhodli popojet kousek za hranici.

V celém parku se dá strávit bez problémů půlden. Doporučila bych tak pro děti od tří let, co nemají problém jít na delší procházku. Parkoviště je hned u vstupu na stezku, záchody jsou čisté, občerstvení dle výběru. Prostě ordnung.

Jakmile jsme vyrazili na přístupovou cestu, hned nám došlo, že to není úplně nejlepší atrakce pro lidi, co mají respekt z výšek. Asi jsme to nějak dopředu nepromýšleli, ale už ta přístupová cesta je hodně vysoko. Já normálně problém s výškou nemám, vadí mi jen když vidím přímo dolů pod sebe a tam je hluboko. Tedy pokud by měl někdo zájem, i toho si tu můžete užít dosytosti. Když jsme s manželem pozorovali lidi ležící obličejem dolů na síti metry nad zemí, nechápali jsme. Jo a taky je cítit, jak se to celé houpe, když se soustředíte... No ale když už jsme se jednou rozhodli, že jo... Nakonec jsem na vrcholek věže vystoupala já s Majdou, manžel nás jistil zespodu. Je to nádhera, ale i když víte, že je tam vysoké zábradlí a neměli byste spadnout, tak...

Když si dostatečně užijete výhledu na šumavské kopečky, můžete pokračovat ven za bránu, kde Vás čeká občerstvení, hřiště a moc hezké muzeum Šumavy. Poslední částí je okruh lesem, kde jsou moc hezky udělané výběhy pro místní zvěř. My měli to štěstí, že jsme zahlédli snad všechno, co šlo. Vlka, losí rodinku, rysy... Cesta má na několika místech zkratku, takže můžete trasu přizpůsobit.

Pokud tedy budete na Šumavě, opravdu vřele doporučuji zajet se podívat k sousedům na tu jejich stezku, stojí za to.

M.

Zpátky k Silvestru

Původně jsme měli jet na Silvestra na hory, ale jak už to tak někdy bývá, neklaplo to. Ale na co si kazit náladu? V práci už jsme dovolenou měli, tak co. Po chvíli dumání jsem naplánovala rodinný oběd. Poslední dobou mě to čím dál víc táhne k vodě a tak jsem vybrala restauraci Podolka.

Nikdy jsme tam ještě nebyli, ale už dávno jsem se do těch míst chtěla podívat. Podolka sousedí s pražským Yacht klubem a najdete ji skoro naproti porodnici v Podolí. 

Měli jsme štěstí na super počasí, málokdo by hádal, že jsme tam byli 31.12. Interiér restaurace je příjemně moderní, srdce nejednoho hipstera zaplesá. Palce nahoru si zaslouží příjemné toalety. V Podolce najdete i dětský koutek, který jsme nevyužili, nebylo to potřeba. 

Vyhládlo nám, tak jsme se hned vrhli na oběd. Začali jsme výbornou tomatovou polívkou, s manželem si objednali z denního menu nějakou tu flákotu se zeleninou (vyznavači moderních BEZsměrů - BEZlepku, BEZ masa apod. by si měli přijít na své) a pro Majduli obligátní těstoviny. Všechno moc dobré a čerstvé.

Vypadá to jako placená reklama? Ale fakt není, tohle místo nás prostě přesvědčilo. Marně hledat nějakou tu chybu. Kombinace vody, slunce a dobrého jídla člověka prostě dobře naladí. Tak snad jim to dlouho vydrží. A vy pokud rádi koukáte na Přístav, chcete se někde v klidu naobědvat i s dětmi, ale v prostředí, které je důstojné a "dospělácké" - zkuste Podolku taky a dejte vědět, jestli tenhle standart drž pořád nebo jestli jsme byli jen omámení zimním sluncem...

A kam chodíte rádi vy? 

M. 

Jsem zpátky!

Je to tak. Já vím, že dneska už slovo blogerka začíná být nadávkou. A že už bloguje i Agáta Hanychová. A že nesnáším nic, co začnu a pak to zrovna "frčí"... 

Mě ten blog prostě chybí. Práce je super, rodina taky, ale ta tvořivá část, ta část, co mě nutí něco hmatatelnýho produkovat, ta mi nedá spát. 

Takže jdu do toho. Snad jsem to ještě nezapomněla. A zdravím všechny, co nezapomněli na mě!

M.

Rozloučení?

Určitě jste si všimli, že už nějaký ten pátek nebloguju. A protože si myslím, že odejít bez rozloučení je nefér, tak vítejte u posledního (zatím) příspěvku...

Letos mi bude 33 let. Tenhle blog jsem začala psát ve vysokém stupni těhotenství, když mi bylo 29. Od té doby se mnohé změnilo a hlavně jsem se změnila já. 

Prošla jsem si cestou od matky-prvorodičky, přes trošku lesanskou biomatku na mateřské, zpátky do práce k matce pracující. A možná je to počínající krizí středního věku, ale dneska jsem prostě úplně jiná. Moje nejmilejší dcera se stala přirozenou součástí naší malé rodiny. Mateřská témata si ráda proberu jednou za dva měsíce s kamarádkou, což mě naprosto uspokojí na měsíc další. Taky si ještě čas od času přečtu bezvadné mateřské blogy, které jsem za tu dobu objevila. Na druhou stranu, moje každodenní téma teď prostě není, jakou značku plínek mám koupit nebo jestli můžu dát svojí dceři s klidným srdcem párek. 

Jestli mě mateřství v něčem změnilo? Určitě jsem v sobě objevila nečekanou sílu. Objevila jsem také úplně nové formy lásky, tolerance a zodpovědnosti. A hlavně jsem se vrátila k sobě samé, aniž bych předtím tušila, že jsem ztracená...

Čím se tedy baví Máma na hraně v roce 2015? Třeba tímhle:

Ráda bych tímto poděkovala všem, kteří můj blog sledovali a chci pozdravit všechny super matky, které jsem měla za tu dobu možnost poznat. A co bude dál? Věřím, že do budoucna ještě budu moct přispět svojí troškou do mlýna a že zase jednou bude téma mateřství mým hlavním. Ale ještě ne, ještě není ten správný čas...

Díky

To be continued...

M.