pátek 28. března 2014

A dost! Francouzské děti nedělají scény

Tuhle knihu jsem si prostě musela přečíst. Už několikrát jsem psala o situacích, kdy jsem z toho všeho mateřství zpocená až na zádech. Scéna v obchoďáku, honění dítěte po chodníku, sbírání vztekající se hromádky neštěstí, když jí něco nejde. A přestože mě okolí neustále ujišťuje, jak je Majda strašně HODNÁ, tak jsou situace, kdy s tím rozhodně nemůžu souhlasit.

Abychom se pochopili. Jsem přesvědčená, že nejlepší způsob, jak urazit nebo rozhodit nějakou matku, je zkritizovat její způsob výchovy. To mi přijde jako plivnutí do obličeje. Každá máma se snaží vychovat dítě podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. To, že se jí to někdy daří víc, někdy míň, je jiná věc. 

Dovolím si trochu konspirační teorie a vyslovím myšlenku, že naše dnešní nejistota, co se týká výchovy a rodičovství, je dána tlakem naší konzumní společnosti. ONI (ať už je to kdokoli) se snaží v nás vyvolat potřebu pátrat po všech vymoženostech, které k výchově dětí nutně potřebujeme. Dítě se leckdy stává středobodem našeho zájmu, matky poslušně chodí na všechny možné kurzy od vaničkování, přes cvičení batolat až po znakování, angličtinu a výtvarku. A k tomu všemu je potřeba ještě hodně rozvíjecích hraček, dětských tabletů a bůhví čeho ještě. Myslím, že časopisů pro maminky vychází víc, než časopisů o bydlení. 

Nebojte se, taky jsem podlehla některým tlakům okolí. Posledním přírůstkem do naší domácnosti je tyrkysové odrážedlo, které jsme prostě "museli" mít. Jakmile totiž vystrčíme nos někam, kde je větší koncentrace dětí na jednom místě, už se to kolem nás hemží dětmi na motorkách. No dobrá, doktorka nám doporučila, ať Majdu vedeme k rekreačnímu sportu, tak motorka prošla. 



Ale abych se vrátila k tématu článku - dočetla jsem knížku A dost! od Pamely Druckermanové. Jednu kritickou recenzi si můžete přečíst tady u Vanilky. Je nepopiratelné, že má k opravdovým francouzským dětem opravdu blíž a může posoudit teorii s realitou. Mně se ale na téhle knížce líbí hlavně něco jiného. Je to dokonalá reflexe toho, kam se naše mateřství posouvá a jak moc jsme ovlivněni právě americkým a konzumním stylem výchovy. 

Nerada bych moc prozrazovala o čem přesně autorka píše nebo interpretovala její názory na výchovu. Nechci vám kazit zážitek při čtení knížky, kterou vám mohu jen doporučit. Nastíním jen, že se dozvíte o tom, jak propastný rozdíl je mezi přístupem k výchově v Americe a ve Francii. Že francouzské děti se učí už od malých miminek čekat, spí celou noc už v prvních měsících svého života, jako batolata ovládají pravidla slušného chování a stolování. Prostě ideál. Jako všechno, nemůžeme všechno brát doslovně a spíš si vzít poučení o tom, jaký styl výchovy preferujete právě vy. 

Asi budu mimo hlavní proud, když řeknu, že souhlasím s názorem, že děti mají poslouchat rodiče, rodič má mít autoritu. Dítě by pak mělo mít přísně stanovené mantinely, ve kterých se ale může volně pohybovat. Nechci pořád běhat za svojí dcerou a něco jí zakazovat. Na druhou stranu, ta by se neměla chovat jako spratek, respektovat dospělé a tak nějak většinu věcí, které si představíme pod slovem - hodné dítě. Těžko se mi to vysvětluje, jsou zkrátka věci, které u naší dcery tolerovat nebudu, i když všichni ostatní budou dělat pravý opak. A přečtení právě téhle knihy mě utvrdilo v tom, že je to dobře a nemám o tom pochybovat. Ve spoustě věcí, jsem se nechala zlomit vlivem okolí, aniž jsem si toho všimla a brala jsem to prostě, že to tak je a že se nedá nic dělat. Ale zřejmě dá. Takže milá Majdo - končí svačinky na uklidněnou, jí se, když je čas jídlo. Vztekání se je nepřípustné a budeme na tom pracovat. Jíst se má u stolu společně s celou rodinou a když rodiče řeknou NE, tak to platí a myslíme to vážně. A v noci se spí...

Snad jsem moc nezklamala ty, co čekali nějakou podrobnou recenzi, berte to spíš jako tip na další podnětnou knihu o rodičovství, pro mne jednu z těch velmi užitečných. 

A jak to máte vy? Ustupujete nebo vyžadujete disciplínu? Jste kamarádi vašich dětí nebo rodiče? Ráda to s vámi proberu v diskusi...

Užijte si víkend a brzy se uvidíme...

M.

22 komentářů:

  1. Já jsem knihu četla už před časem a prošla jsem stádiem nadšení, zklamání i vyrovnání se s ní:) Myslím si, že je spíše pro starší děti - malé miminko v určitých případech může dobře zareagovat na mírné frustrace a neuspokojení jehi potřeb, ale většinou to končí spíš větší katastrofou aoláčem, než kdyby se uspokojilo hned - takže tam se mi to uplně nezdá. Psala jsem o tom na blogu v úvahách o mateřství a všichni francouzi včetně např. bolgerky madame coquette mi potvrdili, že nic z toho není pravda - že francouzské děti nespí a zlobí setjně jako jiné.. možná jen s tím jídlem je to trochu lepší... Ale jakmile je dítko větší, tak si myslím že odd cca roku a půl je to přesně to, co bych ráda dělala - pevný rámec a v rámci něj svoboda atd.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zajímavé je, že nám Majda ve dvou a půl měsících prospala celou noc... Což se změnilo v půl roce, kdy jsme jeli na dovolenou a pochytili jsme ten "špatný" vzor... Ve Francii jsem byla vždycky jen na letišti, ale dokážu představit velkou míru zjednodušení. Ale že by to bylo úplně vycucané z palce? Těžko říct...

      Vymazat
    2. Nemyslim si, že by to bylo vycucaný, ale spíš má američanka trochu klapky na očích - sama píše a všichni víme, že francouzi se s američanama (a zřejmě s žádnýma cizincema) zrovn a moc nekamarádí, takže to, co měla možnost vidět u francouzských rodin bude možná trochu moc z dálky - nevim.. A určitě tu prohlubeň dělá taky kulturní šok, když byla z ameriky zvyklá na úplně jiné postupy a tady našla něco, co by mohlo fungovat líp, tak se do toho zbláznila a trochu tomu přidala - což nevadí, jen to člověka nesmí frustrovat, protože když to čte, tak to chce okamžitě všechno taky tak a dokonale:) Jenže ono to nejde - rozhodně ne teda u těch mimin - resp. rozhodně ne, aniž bychom je nějak frustrovali. Teda ty odolnější to asi můýou přežít i bez frustrací, když se rodič rozhodně dávat mu jídlo v přesný čas a v noci dělat ty pauzy, nechat brečet atd. Ale jelikož nikdy nevíme, jestli zrovna tohle naše mimino není z těch citlivějších, tak bych to radši neriskovala...U těch starších je to ale pro mě ideál. A co se toho spánku týče, měli jsme to stejné, naše spala od šestinedělí do asi 4 měsíců v podstatě celou noc a od té doby děs a běs.. ale čím dál víc si myslím, že v tom je mnoho vlivů, na které nemáme šanci přijít a že bychom s tím tak jako tak moc nezmohly ani s touhle francouzskou metodou.. nevim.

      Vymazat
    3. Taky jsme na Majdu nebyli nijak tvrdí... Myslím, že mimino do půl roku nejde rozmazlit. A s tím jídlem taky souhlasím, nicméně mimino se prostě často přizpůsobí rytmu rodičů a někdy prostě jí o půl hodinky později... Souhlasím s tím kulturním šokem, z pohledu Američanky je celkově Evropská výchova asi dost exotická :-)

      Vymazat
  2. Dobre napsany! Mam podobnej nazor na vetsinu veci. Tohle vztekani zacalo cca v roce a pul, ale teprve ted po 2.roce jsme poznali, co je to skutecnej vzdor! Je to na palici, nemam pevny nervy, vybijim si bohuzel zlost :) D.

    OdpovědětVymazat
  3. Jinak jsem dostala k Vanocum knizku Koncept kontinua, znas? D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Slyšela jsem, zatím jsem neměla příležitost přečíst. Je dobrá?

      Vymazat
    2. pardon, že se do toho pletu, ale koncept kontinua je přesně to, co platí na malý děti (shrnuto děti se mají nosit na těle, krmit jak potřebují, spát u mámy a všechno jim dopřát hned) - narozdíl od toho, co jsem psala nahoře a na větší pak tahle francie - takže kombinace těchto dvou je ideál, ač by se mohl zdát neslučitelný, podle mě to jde právě spíš jen takhle...

      Vymazat
    3. Souhlas, jen si nenechat proklouznout mezi prsty dobu, kdy přitvrdit. Asi někdy v době, kdy dítě začíná rozumět tomu, co říkáme...?

      Vymazat
  4. Knihu jsem nečetla.
    Obecně naší smečce vyhovují hranice, které se postupně uvolňují, ale miminkům vycházím vstříc - na pláč reaguji hned, kojila jsme kdy oni chtěli - sama si neumím přestavit že mi někdo řekne že jsem pila před hodinou tak teď žízen mít nesmím. Teď je středem nováček, vážně mám radost že konečně začíná plakat, když něco chce, když si představim jak moc deprivovaná musela přijít do dětského domova, když jí nevadila izolace, která byla ze začátku nutná chce se mi brečet taky.
    Nebazíruju na pitomostech - chceš tričko s puntíkama, květovanou sukni a pruhované punčocháče? Budiž ti přáno. Jít v plavkách sáňkovat nedovolím.
    U jídla trpim "vybíravost", prostě vim, že nejstarší nejí zelí, tak jí porci nějak upravim nebo má bokem z předešlého dne, sama nesním všechno. Ale zároveň neexistuje 2x dloubnout do oběda a za půl hodiny přijít s tim že mají hlad.
    A vzteklé dítě mám taky. Začíná si uvědomovat svoje JÁ, svoje touhy a přání a chce si je prosadit. tak bud postojim a počkám až se uklidní, nebo ho chytnu pod křídlo a jdu. Mám pocit že věta "uklidni se" někomu kdo je zrovna rozčilený, vzteklý by měla být oficiálně hodnocena jako pokus o sebevraždu.
    Univerzální, instantní návod na dobře vychované dítě neexistuje, na každé platí něco jiného. A každé má své limity.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že jakmile je v rodině víc dětí, řeší se všechno tak, aby to prostě fungovalo. A asi nezáleží na tom, co si o tom kdokoli jiný myslí.... Takže jen tak dál a držím palce, ať všechno klape...

      Vymazat
  5. Knihu jsem též četla :-) Myslím, že to hlavní je v recenzi řečené - mít pevný rámec (a ten dodržovat) a v něm svobodu. V poslední době ale často řeším - jestli mám hodné dítě (v rámci možností) od přírody, anebo je to dané právě tou trochu "přísnější výchovou" (tj. když se na něco řeklo "ne", tak to prostě platí) :-) Všechny kamarádky se u nás na návštěvě diví, že máme skleněnou vitrínu, ubrusy na stolech, kytky na zemi, atd. a moje dítě to neničí (a neničí to ani na návštěvách u někoho jiného, na rozdíl od dětí, co byly u nás na návštěvě). A to samé teda máme s jídlem - nevím, jestli mám prostě žroutíka od narození, anebo je prostě naučena, že když něco nechce, tak pro mě to znamená, že nemá hlad a dostane to samé o hodinu později (o dvě / o tři / prostě než to sní - a příště už to jí od počátku).
    Na druhou stranu asi máme nějaké věci, co ostatním rodičům by mohly vadit, ale mně nevadí, tak to princezna má povolené.
    S.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsme na tom stejně ;-) Tak třeba jsme si jen dobře vylosovali hodná dítka v loterii :-)

      Vymazat
  6. O tejto knihe som ešte nepočula, díky za tip :) Koncept kontinua máme doma a mám ju rozčítanú. Čo sa týka výchovy, zatiaľ sa rozbiehame, pretože malinká má necelých 10 mesiacov, no pomaly sa to začína rysovať a prichádza čas na pravidlá, ktoré sa budú dodržiavať. Rodič by mal byť podľa mňa prirodzená autorita a zároveň aj kamarát, s ktorým je zábava...A hlavne stáť si za tým, čo dovolí a čo nie, nie neustále meniť pravidlá....dieťa potrebuje mať istotu a presne vedieť, kde sú hranice...
    ...ako vždy pekný článok a zaujímavá téma :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky... nejhorší asi je nejdřív pětkrát zakázat a pak ustoupit...

      Vymazat
  7. Tuhle knížku jsem ještě nečetla, ale slyšela o ní. Mám doma 4,5 letou holčičku (měla šílené období vzdoru, už to naštěstí opadlo) a chlapečka 3 roky (ten v tom právě jede). Holka spala od narození celou noc, kluk se budil na kojení a od roku v noci řádil i dvě hodiny, teď už naštěstí dobrý. Ale zlomilo se to samo, i když jsme zkoušeli metody podle knížky Každé dítě může dobře spát. Přečetla jsem knížky Malý tyran, Respektovat a být respektován, Výchova v období vzdoru atd atd. Ale nikde jsem nenašla návod, co dělat, když se dítě nechce přestat vztekat nebo když nechce sedět a jíst u stolu. To by mě fakt zajímalo, jak to řeší ve Francii, když mají tak dokonale vychované děti už od malička. Já se snažím spíš vysvětlovat a ukazovat slušné chování, dávat příklad, ale nevychovávat k absolutní poslušnosti, protože takový člověk pak bude v životě jen někoho poslouchat. Je to ale moc těžké, najít tu správnou míru. Vidím na dcerce, že se to celkem daří, jen to nemá prostě okamžité výsledky, syn se ještě pořád má co učit:-) Úplně souhlasím s tvým druhým odstavcem, takových plivanců už jsem několik dostala:-))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Každé dítě je jiné, to teď vidím u svojí kamarádky, která má doma dvě. Asi zajedu do Paříže omrknout, jak je to tam tedy doopravdy :-)

      Vymazat
  8. Ahoj Marie- knizku jsem necetla, takze nedokazu posoudit, ale jinak se ridim svou intuici, kdyz me neco stresuje, nedelam to i za cenu mozna rozmazleneho ditete. Navic slovo rozmazlene definoval nekdo, koho ja vubec neznam:-) myslim tim, ze kazdy ma svuj uhel pohledu. Nejhorsi na rodicovsky stres je dle meho nazoru fasisticky rodic- tj ten, ktery jiny nez ten svuj model vychovy neuznava.
    Jinak ja mam rada knihu Respektovat a byt respektovan. A taky knihu realny zivot s mym synem, ktery ma neustale se menici kapitoly. Ale o to je to pestrejsi:-)
    Mej se krasne, V

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No právě - co je rozmazlené dítě? Já jsem například měla dost striktní výchovu, co se týče chování ve společnosti. To bych chtěla Majdě předat. A taky přirozenou autoritu a úctu k rodičům. Je to složité...

      Vymazat
  9. Ahoj Holky, taky se vaše dvouletá radost dokáže tak vztekat? Zkoušely jste některá, co zabere? Dívala jsem se sem: www.erada.cz/?p=916 , herečka ze mě nikdy nebude, takže na zrcadlo můžu zapomenout, vybití je v našem případě na hrozně dlouho, snad jen ty kompromisy zabírají. Co zabralo u vás? Dík za rady, pa Lenča

    OdpovědětVymazat
  10. Naše malá nám začala najednou utíkat - dřív se v klidu nechala vést za ruku, ale najednou nechce a "bere nám roha", jak jinak než nejlépe u silnice, po které přejede asi tisíc aut za minutu. Zákaz bere s krajní nevolí - to znamená s pořádnými záchvaty vzteku. Hledali jsme, co s tím a našli www.erada.cz/?p=1173 . Teď už víme, proč tyto projevy nepotlačovat a jak se s tím všichni srovnat.

    OdpovědětVymazat
  11. Naše malá nám začala najednou utíkat - dřív se v klidu nechala vést za ruku, ale najednou nechce a "bere nám roha", jak jinak než nejlépe u silnice, po které přejede asi tisíc aut za minutu. Zákaz bere s krajní nevolí - to znamená s pořádnými záchvaty vzteku. Hledali jsme, co s tím a našli www.erada.cz/?p=1173 . Teď už víme, proč tyto projevy nepotlačovat a jak se s tím všichni srovnat.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš komentář. Připojte se i do sítě přátel Google...
Marie