Powered By Blogger

neděle 6. dubna 2014

Odvrácená strana blogování

Ty z nás, které pravidelně čtou a sledují blogerský svět, si už určitě všimly určité napjaté atmosféry v komentářích beauty-blogerek nebo fashion-blogerek. Takzvaní (nebo takzvané?) "haters" jsou už nějakou dobu neoddělitelnou součástí světa blogů a negativní nebo nenávistné komentáře se v diskusích množí jako houby po dešti. Nebo ještě zákeřnější "dobře myšlené" komentáře, které dokážou zasáhnout snad úplně nejvíc.

Dlouho jsem si myslela, že je to díky věku čtenářek těchto blogů, které patří do kategorie náctiletých a že by se to tedy mohlo vyhnout naší skupině blogerek, které píšou o mateřství, životním stylu, umění, kultuře apod. O to víc mne překvapilo, když včera vyhlásila konec blogování jedna z blogerek, kterou sleduji snad nejdéle a to Markéta Baletková - právě díky komentářům... Má čtyři krásné děti a její blog je plný nádherných poklidných fotografií a vždycky mi zlepší náladu. Nebo zlepšoval? Já doufám, že se jí to všechno rozleží v hlavě a k blogování se vrátí.

Nicméně nutí to k zamyšlení. Blogerka chtíc nechtíc jde vždycky s kůží na trh. Blogerka píšící o mateřství navíc nejen se svojí. Nakolik je dobré odhalovat svoje soukromí a fotografie veřejně na internetu? Každá blogerka to má jinak, některá dává svým blízkým přezdívky, některá je nikdy neukáže na fotografii, jiná s jmény ani fotografiemi nemá problém. 

Ta hranice, kdy už sdílíme moc je asi příliš tenká. Já třeba nemám problém se jmény a fotkami, ale chci mít kontrolu nad tím, co se dostane na internet. Proto si vybírám, které fotografie nasdílím pouze s mými přáteli a které se dostanou do širšího okolí a sem na blog. Možná jsem naivní a budu litovat. Nevím...



Ci si o tom myslíte vy? Co už je moc?

M.

8 komentářů:

  1. Tuhle otázku jsem řešila v době, kdy jsme se sestrou zakládaly blog. Říkala jsem si, co mi to dá, když budu zveřejňovat i své fotky. A zjistila jsem, že asi nic... Je samozřejmě zajímavé si představit, kdo se skrývá za textem, ale když to nevím, tak blog stejně číst nepřestanu (pokud mě baví). Jednou za čas zveřejním pár fotek své princezny (protože si prostě říkám, že děti je těžké poznat :-), ale to je mé maximum. (Třeba se to někdy změní, ale teď si to nedokážu představit.)

    K zmíněnému blogu se bohužel nemohu vyjádřit, jelikož jsem ho nečetla. Našla jsem si ovšem tu diskusi, kde se to nějak vyostřilo - a jen mě to přesvědčilo v mém rozhodnutí diskuse k článkům nečíst (výjimky se najdou, ale těch ji minimum).

    S.

    OdpovědětVymazat
  2. Sama jsem o tom přemýšlela, když jsem začala psát blog. Kolikrát i teď ještě váhám, co napsat a co už ne. Myslím si, že úplně 100% pod kontrolou to nemá asi nikdo, kdo se rozhodl alespoň částečně zveřejňovat něco ze svého života na internetu. Když to přeženu, tak v bezpečí je asi tak jen ten, co nemá ani FB profil. Diskusi na blogu Markéty jsem pročetla, abych si dokázala představit, jak zlé to může být a představit si to stejně nedokážu. Chce se mi říct, že by měla jet dál, dál by si měla stát za tím, jaký typ příspěvků píše (ač já se s tím úplně neztotožnuji), ale je vidět, že i na blogerku-matadorku toho bylo asi moc

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj Marie- je pravda, ze jsi se dotkla aktualniho tematu, taky jsem nad tim vcera premyslela. I kvuli tomu jsem si rikala, ze nedky se proste moderovanym diskusim nevyhnes. Nikdy nase blogy a clanky nebudou uchopitelne vsem a ti, kteri maji v planu autora napadat, se jen tak nedaji odradit.
    A fotky jsou dost osemetna vec. V blozich o materstvi jsou fotky soucasti, ale ja jsem treba rada, ze sama sebe v Kafe adortu nikde uverejnovat nemusim. Taky mam ze ztraty soukromi strach. Drzim vam vsem palce, aby jste byli se vsymi fotografiemi v bezpeci a at se nam hackeri vyhybaji obloukem.

    OdpovědětVymazat
  4. To, co se stalo u Markéty na blogu, mě celkem zasáhlo a vlastně jsem ráda, že o tom píšete... Samotnou mě to donutilo přemýšlet, ale jak psala i Markéta - blog je součástí mého já. Nedokážu ho nějak vyloženě omezit. I když fotky, které veřejně používám, pečlivě vybírám.
    Je smutný svět, ve kterém žijeme. Za chvíli už bysme měli na ulici okřikovat lidi, kteří se usmívají na naše děti v kočárku. Protože kdoví, co se jim odehrává v hlavě, že... To už samozřejmě dovádím do extrému.
    Žijeme ve virtuální době a nezměníme to. Je to součást našeho života, takže buď se s tím musíme alespoň částečně vypořádat, nebo se odstěhovat někam do lesa...

    Sama teď spíš přemýšlím, kdy přijde ta doba, kdy bude čas s blogováním přestat. Snad to správně vycítím.

    OdpovědětVymazat
  5. I když jsem aféru nesledovala a nevím o co jde, jsem ráda, že jsi to tu napsala a toto téma vytáhla. Často o tom přemýšlím a každému, kdo kritizuje bych doporučila jediné! Ať si to zkusí každý sám a pak si povíme...

    OdpovědětVymazat
  6. U tohoto tématu se jaksi nehodí odpovídat na každý komentář zvlášť... Prostě všem děkuju za komentáře a brzy budeme rozebírat nějaké méně vážné téma :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Ahoj, já mám teda trochu jinou zkušenost. Na jeden blog jsem napsal svůj názor, nebyl nikterak urážlivý, osobní, jen jiný než má ta dotyčná a co se strholo pak se nedá nazvat jinak než že se sletěl houf slepic a začaly psát, jaký jsem hater. Takže já moc nevím, co si pod tím slovem představit. Někoho, komu se něco nelíbí? Nesmí se to říct?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Popravdě leckterou ženu dost nadzdvihne, když ji nazvete slepicí :-) Možná odtud vítr fouká. Já jsem měla namysli anonymní komentáře typu: jsi hnusná, stejně to děláš jen pro peníze, jsi příšerná matka apod.

      Vymazat

Děkuji za Váš komentář. Připojte se i do sítě přátel Google...
Marie